2 Afs 402/2017

2 Afs 402/2017 - 37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. 25171/16/5300-21443-701328, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, č. j. 57 Af 14/2016 – 355,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, č. j. 57 Af 14/2016 – 355, se zrušuje a věc se vracítomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení nadepsaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, č. j. 57 Af 14/2016 – 355, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. 25171/16/5300-21443-701328. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 6. 2015, č. j. 640514/15/2403-50521-403394 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla stěžovateli za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2013 doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 631 271 Kč.

[2] Krajský soud žalobu zamítl, protože neshledal stěžovatelovy žalobní námitky důvodnými. Předně neuznal stěžovatelovu argumentaci ohledně předčasnosti jím podané žaloby s ohledem na zpochybnění plné moci udělené stěžovatelovu zástupci prvoinstančním orgánem a dále nepovažoval za důvodný návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, neboť dospěl k závěru, že § 17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro projednávanou věc, dále jen „zákon o DPH“, upravující tzv. „třístranné obchody“ není pro projednávanou věc relevantní. Krajský soud vyšel z toho, že je zjevné, že § 17 zákona o DPH na věc nedopadá z toho důvodu, že základní podmínku pro jeho aplikaci představuje skutečnost, že zboží je přímo odesláno nebo přepraveno z členského státu prodávajícího do České republiky a je určeno pro kupujícího, pro kterého prostřední osoba (stěžovatel) uskutečňuje následné dodání zboží. Krajský soud dospěl k závěru, že zjednodušený postup podle čl. 141 směrnice Rady 2006/112/ES, ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) bylo lze použít pouze v Maďarsku, neboť k pořízení zboží (místo dodání) došlo právě na území Maďarska. Poněvadž nebylo zjištěno, že by společnost Keil Plusz Kft., která byla kupujícím v rámci třístranného obchodu, přiznala, resp. zdanila plnění, které měla přijmout od stěžovatele jakožto prostřední osoby v třístranném obchodu, byl dle krajského soudu postup žalovaného podle § 11 odst. 2 věty první zákona o DPH na místě. Krajský soud uvedl, že za daného skutkového stavu nepřipadá v úvahu ani aplikace § 11 odst. 4 zákona o DPH, který upravuje situaci, v níž nedojde k využití § 11 odst. 2 zákona o DPH. Zákon o DPH v daném ustanovení vymezuje tři základní předpoklady, s jejichž naplněním spojuje, že plnění není předmětem daně z přidané hodnoty v ČR (rozhodným kritériem je místo ukončení přepravy zboží), které krajský soud shrnul tak, že a) prostřední osoba pořídila zboží v jednom členském státu za účelem jeho následného dodání v členském státu ukončení přepravy, b) kupující přiznal a zaplatil daň jako při pořízení zboží z jiného členského státu, c) prostřední osoba podala souhrnné hlášení. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že minimálně podmínka pod bodem b) nebyla naplněna. Krajský soud porovnal znění podmínky b) s čl. 42 písm. a) směrnice o DPH, jenž byl jejím předobrazem, přičemž dospěl k závěru, že mezi nimi není obsahového rozdílu v tom, že by český zákonodárce překročil rámec vytyčený směrnicí a požadoval po daňovém subjektu více, než ukládají normy práva evropského. Jistá tvrdost zákona spočívající v kategorickém požadavku na to, že ze strany kupujícího musí dojít k přiznání a zaplacení daně v jiném členském státě, aby se prostřední osoba jejímu placení vyhnula, což do určité míry činí postavení prostřední osoby závislé na konání kupujícího, aniž by jej mohla ovlivnit, je podle soudu odůvodněna specifickou povahou třístranného obchodu. Pokud právní úprava s cílem ulehčit obchodní výměnu přenáší povinnost přiznat a zaplatit daň na příjemce, je třeba důsledně trvat na tom, že pokud příjemce nesplní své povinnosti, zaplatí daň prostřední osoba bez ohledu na to, zda konání příjemce mohla ovlivnit či předpokládat.

[3] Krajský soud se s ohledem na uvedené nevěnoval polemice vedené mezi účastníky ohledně toho, zda byla přeprava zboží zahájena na Slovensku (třístranný obchod), či v Polsku (řetězový obchod), neboť bez ohledu na odpověď na tuto otázku, je již nyní zcela zřejmé, že podmínky pro zjednodušený postup podle § 17 zákona o DPH nebyly z důvodu nedoručení zboží do ČR a nepřiznání a nezaplacení daně maďarskou společností Keil Plusz Kft dány. Z těchto důvodů soud neprovedl ani stěžovatelem navrhované důkazy.

[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“ Má za to, že krajský soud vadně posoudil právní otázky rozhodné pro správné posouzení věci a to zejména otázku dopadu změny právního hodnocení použití „zjednodušeného postupu při dodání zboží uvnitř území EU formou třístranného obchodu“ podle § 17 zákona o DPH na dosud proběhnuvší řízení. Soud dle stěžovatele dále pochybil, když své rozhodnutí opřel o skutková zjištění, která nejen že nejsou obsahem spisu, ale z průběhu daňového řízení je zřejmé, že správce daně tato zjištění ani nečinil.

[5] Krajský soud své rozhodnutí postavil na hodnocení, že maďarský odběratel, Keil Plusz Kft., který byl v postavení kupujícího, pořízení zboží nepřiznal a nezdanil. Za důkaz pro toto tvrzení vzal soud odpověď dožádaného správce daně, nicméně stěžovatel má za to, že z této odpovědi nebylo možné uvedené tvrzení dovodit. Otázka, jestli byla odvedena daň, totiž vůbec nebyla v rámci dožádání položena. Dožádány správce daně k dodávkám ve výši 846 747 Eur pouze uvedl, že K. T., který byl zástupcem společnosti Keil Plusz Kft., si nemohl vzpomenout na to, že by měl obchodní kontakt se stěžovatelem, a také že plátce nepředložil žádné doklady, proto nemůže odpovědět na položené otázky. Z obdržené zprávy přitom není vůbec zřejmé, proč plátce nepředložil žádné doklady, případně, co znamená, že si pan K. T. nemohl vzpomenout na obchodní kontakty s firmou stěžovatele. Z informace obdržené od slovenského správce daně je zřejmé, že za firmu kupujícího Keil Pluzs Kft. byl osobou oprávněnou k odběru zboží pan L. L. To může být dle stěžovatele důvodem, proč si pan K. T. nemohl vzpomenout na kontakty se stěžovatelem. Stěžovatel se domnívá, že z informace maďarského správce daně nelze dovodit, zda bylo, nebo nebylo pořízení zboží v Maďarsku přiznáno či zdaněno a jestli byla zaplacena daň. Otázka, zda byla odvedena daň, vůbec nebyla položena a dožádaný správce daně tuto informaci neuvádí.

[6] Stěžovatel poukazuje také na judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně hodnocení důkazů z mezinárodního dožádaní, např. rozsudek ze dne 21. 1. 2014, č. j. 1 Afs 73/2011 – 166, z nějž plyne, že sdělí-li dožádaný stát výsledek šetření, aniž informuje o postupech, kterými k tomuto výsledku došel, a o zdroji informace, je důkazní hodnota takové informace omezená.

[7] Stěžovatel má za to, že správce daně měl dostatek důkazů o tom, že došlo k dodání zboží stěžovatelem kupujícímu Keil Plusz ...